Nikdy jsem nebyl typ, který by věřil na nadpřirozeno. Vždy jsem se řídil logikou, rozumem a pravidly života. Ale před několika lety se stalo něco, co otřáslo mým přesvědčením v základech.
Všechno to začalo, když jsme se přestěhovali do naší nové vily v Abú Dhabí. S manželkou jsme byli nadšení – nový začátek v krásném domě v nové oblasti. Po dlouhém dni vybalování, zařizování nábytku a zabydlování jsme vyčerpaní, ale šťastní padli do postele ve třetím patře.
Kolem druhé hodiny ranní mě probudil podivný zvuk. V pokoji byla tma, černočerná tma. Nic jsem neviděl. Podíval jsem se na svou ženu, která ještě hluboce spala, a řekl jsem si, že to nic není – nejspíš jen moje představivost po tak náročném dni.
Ale pak, právě když jsem usínal, jsem to uslyšel znovu. Slabý zvuk. Něco v pokoji. Srdce se mi zrychlilo. Posadil jsem se, zíral do tmy a tentokrát se probudila i moje žena. Tichým hlasem jsem se jí zeptal, jestli něco neslyšela. Přikývla, oči vytřeštěné.
Následujících deset nebo patnáct minut jsme leželi v tichu a napjatě poslouchali. Šeptali jsme si, že to si s námi musí hrát naše mysl. Určitě jsme po tom stresu ze stěhování byli jen příliš unavení. Ale jak jsme se snažili sami sebe přesvědčit, zvuk se vrátil – tentokrát hlasitější a zřetelnější. Klepání. Pak další. Nebyl to jen hluk; zdálo se, jako by něco – nebo někdo – hýbalo postelí.
Přejel mi mráz po zádech. Tvář mé ženy odrážela můj vlastní strach. Tohle už nebyla naše představa. Něco bylo v místnosti. Ale co? Nový dům, nová ložnice – co se tu mohlo skrývat?
Než jsme se zorientovali, klepání se ozvalo znovu, hlasitěji a silněji. Nebyli jsme sami. Zachvátila mě panika, ale s veškerou odvahou, kterou jsem dokázal sebrat, jsem potichu odříkal všechny verše z Koránu, na které jsem si vzpomněl. Sebrala jsem sílu, vyskočila z postele a rozsvítila.
Nic. Místnost byla prázdná. Jen naše postel, skříň a jemná záře lampy vrhající stíny na stěny. Srdce mi bušilo, když jsem prozkoumala každý kout, každou skulinu, dokonce jsem otevřela dveře skříně. Nic. Zvuk zmizel stejně záhadně, jako se objevil.
Zmatení a otřesení jsme se snažili přesvědčit sami sebe, že je konec. Vyčerpaní jsme zalezli do postele a doufali, že se konečně vyspíme. Ale sotva jsme se usadili, ozvalo se to znovu – prudký náraz do postele, silnější než předtím.
Tentokrát jsme oba vyskočili a rozsvítili všechna světla v místnosti. Žádné další vysvětlování. Žádná logika. Něco tu bylo s námi a my to už nemohli popírat. Moje žena si roztřeseně klekla a nahlédla pod postel – na místo, které jsem měl zkontrolovat už dřív.
A tam byl schoulený a tvrdě spal náš osmiletý syn.
Když jsme si uvědomili zdroj záhadných zvuků, zaplavila nás vlna úlevy. Nějak zalezl pod postel a kvůli omezenému prostoru ve spánku kopal a narážel do rámu.
Vytáhli jsme ho ven, smáli se svému předchozímu zděšení a srdce se nám pomalu vracela do normálu. Tu noc jsme se synem bezpečně uloženým v posteli vedle nás konečně tvrdě usnuli – vděční, že jediným duchem v místnosti byla naše vlastní bujná fantazie.
