Vlajkový stožár

Uprostřed náměstí se tyčil stožár s národní vlajkou, která se hrdě třepotala ve větru. Cítil nesmírnou hrdost, jak by ne? Nesla symbol, který reprezentoval historii a ducha celého národa. Kolem ní si s nevinným smíchem hrály děti, turisté se u jejího podstavce fotografovali a dokonce i psi našli v jejím stínu vhodné místo, kde zanechat svou stopu. Stožáru to však nevadilo, stal se součástí každodenního života náměstí.

Ráno cítilo teplo slunce a v noci chlad. Toho roku pak přišla zima s prudkými bouřkami. Vítr zesílil, obloha se zaplnila blesky a hromy. Stožár se prudce otřásl a poprvé pocítil strach. Vlajka se roztrhla a vítr ji odnesl. Stožár tiše křičel; bylo to jako když matka ztrácí své dítě. Zasažena bleskem bolest nezaregistrovala, protože ji pohltil smutek ze ztráty.

Druhý den ráno se mraky rozplynuly a ptáci se vrátili ke zpěvu. Přišli pracovníci obce a nesli novou vlajku, jejíž barvy byly jasné a zářivé. Stožár pocítil příliv štěstí, když byla nová vlajka vztyčena, a usmál se, když na něj dělník vylezl a objal ho rukama, aby vlajku zajistil na místě. Děti se vrátily ke svým hrám, malá holčička se schovala za stožár a její potlačované chichotání se tiše ozývalo. Stožár se zdál širší, širší než kdykoli předtím, jako by mohl holčičku chránit a chránit před světem.

Uplynulo deset, možná dvacet let a pak se stalo něco nečekaného: vypukla občanská válka. Náměstí, kdysi plné smíchu, se stalo bitevním polem rozzlobených hlasů. Tváře lidí potemněly nenávistí a vzduch zhoustl zvukem řvoucích reproduktorů. Stožár byl vyděšený, toužil znovu slyšet dětský smích, ale ty dny byly pryč. Přistoupil k němu svalnatý muž s ohnivě rudým plnovousem a začal stožárem prudce třást. Ten se snažil vzdorovat, ale byl bezmocný. Muž vylezl nahoru, strhl vlajku a před jejíma očima ji zapálil. Rozdupal ji pod svými špinavými botami. Stožár se cítil zneuctěný, jako by ho někdo znesvětil.

Celý rok neslo novou vlajku, která byla těžká – příliš těžká. Pak přišlo mezinárodní rozhodnutí zasáhnout a osvobodit zemi od chaosu. Kolem stožáru se rozpoutala bitva a náměstí se stalo epicentrem konfliktu. Jeden z vojáků se za něj uchýlil a stožár si připadal křehký jako hedvábná nitka. Kulometná palba zasáhla stožár a zasáhla vojáka za ním. Padl, jeho krev se horká rozlila po zemi a zapálila stožár jako oheň. Kaluž krve pod ním působila jako kyselina, která ho pomalu rozpouštěla zevnitř.

Válka skončila. Útočníci – nebo osvoboditelé – uspěli. Stožár nevěděl, zda má oslavovat, nebo truchlit, protože mrtví byli jeho lidé, stejní lidé, jejichž vlajku tak dlouho hrdě nesl. Byla vyvěšena nová vlajka, tentokrát však cizí. Stožár pocítil odcizení, které nikdy nepoznal, jako by vlajka nemluvila jeho jazykem. Uplynuly roky a stožár se nedokázal přizpůsobit. Byl s cizí vlajkou jako cizinci, kteří se navzájem mlčky snášejí.

Život na náměstí pokračoval. Děti si stále hrály se stejným nadšením, milenci se procházeli a ptáci seděli na jeho kovovém tělese, než odletěli. Pak se pod ním jednoho parného letního dne shromáždila skupina vojáků a mužů v černých oblecích a šeptali si. Jeden muž přistoupil a položil ruku na stožár. Vlajka se zachvěla. Cizí vlajka byla pomalu spuštěna, pečlivě složena a národní vlajka byla za zvuků oslavné hudby opět vztyčena. Stožár nemohl uvěřit tomu, co se děje – měl pocit, že letí radostí. Jeho spřízněná duše se vrátila. To shledání se nedalo popsat slovy, byl to pocit tak neskutečný a věčný, že zapomněl na léta trápení, na hořkou chuť bolesti. Vlajka se opět vznesla vysoko.

Radost však netrvala dlouho. Druhý den se náměstím rozlehl hlasitý rachot, jak se k němu blížil velký jeřáb. Stožár opět pocítil strach. Proč? Byla tu další válka? Ovinuly se kolem něj silné řetězy a dusily ho. Vlajka byla spuštěna, proč? Ještě včera hrdě vlála. Co se stalo? Byla to další okupace nebo další válka? Řetězy se napjaly a stožár měl pocit, že nemůže dýchat. Pomalu se vytrhával ze svého podstavce, ze země, v níž byl tak dlouho zakořeněn. Byl vyzdvižen do vzduchu a položen na dlouhý náklaďák. Když náklaďák odjel, stožár uviděl další nový stožár, bílý a lesklý, který zaujal své místo na náměstí.

Nerozuměla tomu. Vědělo jen, že už není žádoucí. Po všech těch letech výdrže se z něj stal jen zrezivělý kus kovu, odhozený na obecním dvoře, který čeká, až bude roztaven a přetvořen v něco jiného… možná v něco lepšího, nebo možná v nic.

Facebook
Twitter
LinkedIn
Email