Už jako malý chlapec jsem často přemýšlel, jak může Bůh splnit naše nejtajnější přání. Věřil jsem, že když se budu dostatečně intenzivně modlit, když budu prosit z celého srdce, Bůh mi zázračně splní to, co chci. Představoval jsem si, že se jednoho rána probudím a najdu lesklé červené kolo, které nějakým způsobem spadlo z nebe. Nebo jsem snil o tom, že se stanu superhrdinou, jako ti z mých oblíbených kreslených filmů. Ale žádný z těchto snů se mi nikdy nesplnil.
Byl jsem naštvaný. Nedokázal jsem pochopit, jak mě může tak mocný Bůh, který může udělat cokoli, jen tak ignorovat. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem zvedla ruce k modlitbě a prosila o splnění svých přání, nic se nezměnilo. Jak jsem dospíval, začal jsem si říkat: „Možná to takhle s Bohem nefunguje. Možná si mám své sny plnit sama.“ A tak jsem se rozhodla, že si je splním. Začal jsem být přesvědčen, že zázraky nejsou skutečné, jsou to jen příběhy, které si vyprávíme.
Uplynula léta a teď mi táhne na padesát. Nedávno se mi stalo něco, co změnilo můj pohled na věc. Vrátilo mě to do těch chvil z dětství, kdy jsem tak čistě mluvil s Bohem.
Jednoho večera jsme při procházce se psem v Abú Zabí šli obvyklou trasou přes parky v okolí mého domu. Můj pes má svou vlastní hlavu a často si vybírá cestu a vede nás tam, kam se mu zachce. Toho dne mě zavedl do klidného, odlehlého parku, který obvykle nenavštěvujeme.
Když jsme šli, všiml jsem si zahradníka, který seděl zády ke zdi. V celém areálu jsou desítky zahradníků, takže se mi na první pohled nezdálo nic neobvyklého. Ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že drží v ruce opotřebovanou peněženku, zírá dovnitř a tiše hovoří na videohovoru, pravděpodobně se svou rodinou zpátky v Indii nebo Pákistánu. Oči měl mokré od slz, a přestože nic neříkal, cítil jsem jeho tichou modlitbu, s rukama zvednutýma nad hlavou vysílal k nebesům své zoufalé přání.
Neviděl nás. Nežebral ani nežádal o pomoc. Ale v tu chvíli se ve mně něco pohnulo. Cítil jsem neviditelnou přitažlivost, jako sílu větší, než jsem já sám, která vedla mé kroky. Bez přemýšlení jsem k němu přistoupil a pozdravil ho slovy „Al Salam Aleikum“, což znamená „Ať je s tebou mír“. Byl překvapený. Usmál jsem se, sáhl po peněžence a bez váhání mu dal všechny peníze, které jsem měl – asi 600 nebo 700 dirhamů. Přísahám, že kdybych měl víc, dal bych mu i to.
Podíval se na mě, oči vytřeštěné, beze slova. Ani nepoděkoval, ale to ani nepotřeboval. V jeho slzami zalitých očích jsem viděla vděčnost. Když jsem odcházel, ohlédl jsem se a viděl, jak znovu zvedá ruce k nebi, ale tentokrát jsem věděl, že nežádá o pomoc. Děkoval Bohu.
V tu chvíli se něco hluboko ve mně změnilo. Pocítil jsem teplo, klid, který jsem předtím nepoznal. A najednou jsem si vzpomněla na své dětství, na ty noci, které jsem trávila se zdviženýma rukama a prosila o zázrak. Teď, v padesáti, jsem konečně pochopil, jak Bůh funguje. Z nebe nepadají žádná kola, žádné náhlé proměny v superhrdiny. Ale jsou tu zázraky – tiché, neviditelné a hluboké.
Bůh odpovídá na modlitby ne tím, že plní přání, jak si to představujeme jako děti, ale tím, že nás posílá do života druhých. Činí z nás nástroje svého milosrdenství. Přání onoho zahradníka nespadlo z nebe – přišlo k němu, vedeno prostou procházkou v parku, a vyslyšelo jeho modlitbu, když to nejméně čekal.
